Pes domácíje největší domestikovaná šelma a nejstarší domestikované zvíře vůbec, provázející člověka minimálně 14 tisíc let. Obecně se předpokládá, že se jedná o zdomácnělého a umělým výběrem změněného vlka obecného. Celosvětová populace psů je odhadována na 500 miliónů, přičemž toulavých a opuštěných psů je minimálně 370 miliónů, nezisková organizace 600million odhaduje počet jen toulavých psů na světě právě na 600 miliónů zvířat. Úloha psa v lidské společnosti byla vždy rozmanitá, člověku je pomocníkem při lovu nebo při přehánění stád, zaujímá funkci strážce majetku, svého majitele a dalších domácích zvířat, používá se k přepravě nákladů, jako tažný nebo saňový pes, může být cvičen po použití v ozbrojených složkách či k asistenci hendikepovaným osobám. Zvláště v západní kultuře je nezastupitelná jeho funkce jako společníka člověka. Ve východní a jihovýchodní Asii a tradičně i v Evropě sloužil pes i jako potravinové zvíře, viz psí maso. Pes je také důležitým laboratorním zvířetem. V zemích třetího světa psi žijí v okolí domorodých vesnic psi obecně nazývaní páriové jen ve volném vztahu s lidmi. Pes dingo je domácím psem zdivočelým do té míry, že žije zcela nezávisle na člověku. Zdivočelí a toulaví psi jsou hygienickým problémem mnoha velkých měst, v přírodě je zdivočelý pes považovaný za škodnou, která ohrožuje divoká zvířata a dobytek. Tito psi jsou též rezervoárem vztekliny a v 99 % případů vztekliny u člověka nákaza pochází právě od toulavých psů. V České republice jsou chovány přibližně 1 až 2 miliony psů. Chov psů je na celostátní úrovni upravován zákonem na ochranu zvířat proti týrání, veterinárním a mysliveckým zákonem. Místní vyhlášky pak upravují konkrétní podmínky týkající se držení psů, jejich pohybu na veřejných prostranstvích a poplatků ze psů. Celostátní evidence psů neexistuje, evidován je pouze počet lovecky upotřebitelných psů podle mysliveckého zákona – 30 624 kusů k 31.12.2006 a dále plemenné knihy evidují počty zapsaných štěňat s průkazem původu. Během dlouhého soužití psa a člověka bylo vyšlechtěno nespočet plemen rozdílné velikosti, proporcí, délky a struktury srsti i povahy. V současnosti Mezinárodní kynologická federace uznává 343 plemen, a mnoho dalších uznáno není. Kynologie a chov psů je v České republice jsou řízeny Českomoravskou kynologickou unií, která zastupuje Českou republiku v Mezinárodní kynologické federaci FCI, a minoritně též Českomoravskou kynologickou federací, která spadá pod United
Nejbližší příbuzný domácího psa je vlk obecný – od psa se liší v nanejvýš 0,2 % sekvence mtDNA. Od vlka se ale pes liší morfologicky – psi mají kratší a širší čenich, celkově širší lebku, více dopředu postavené oči, méně robustní zuby a menší a plošší bubínkové výdutě (bullae tympanicae) na lebce. Některé pro psa charakteristické morfologické znaky včetně povrchové struktury mozku jsou vlastní též šakalům a kojotům a tato podobnost vedla k teoriím o původu psa z těchto šelem nebo o polyfyletickém původu psa, což je teorie, která říká, že předkem psa jsou kříženci psovitých šelem. Žádné genetické testy ale nepotvrzují spřízněnost psa s šakalem, v úvahu připadá jen přikřížení vlčka etiopského nebo dhoula, pro tuto teorii však nejsou žádné přímé důkazy.
První analýzy mtDNA ukázaly, že předkové psích plemen se od vlka oddělily asi před 135 000 lety, jiné výzkumy toto datují do doby před 76–121 000 lety. Možná se tak stalo ve Východní Asii, kde výzkumy odhalily velkou různorodost genů místních psů, což by ukazovalo na centrum domestikace, jiná analýza polymorfismu mtDNA provedená v roce 2009 tuto teorii nepotvrdila, výsledky tohoto výzkumu ukazují podobnou diversitu i u psů žijících v okolí Afrických vesnic i v Portoriku. Další studie publikovaná ve stejném roce, která analyzovala již celý mitochondriální genom a ne jen vybrané úseky, znovu prokázala největší diversitu v Asii a označila jako centrum domestikace psa Jihovýchodní Asii na jih od řeky Jang-c'-ťiang, přičemž počet předků je odhadován na nejméně 51 vlčic, které žily před 5400-16 300 lety. Tedy v době, kdy v dané oblasti lidé začali pěstovat rýži.
Kosterní nálezy jsou s výsledky studií DNA poněkud v rozporu: nejstarší nalezená kostra přisuzovaná psovi je stará 33 000 let a pochází z ruského pohoří Altaj, lebka psa z jeskyně Goyet je stará 31 700 let, lebky psovitých šelem nalezené v Předmostí u Přerova s mamutí kostí v tlamě jsou z mladého paleolitu, asi 28-22 tisíc let staré, v Chauvetově jeskyni byly nalezeny stopy dítěte doprovázeného velkým psem/vlkem. Protože ale tyto kostry postrádají některé znaky charakteristické pro moderního domácího psa, v některých případech není jasné jedná-li se skutečně o psa, nebo jen o ochočeného vlka. Výjimku tvoří lebka psa z jeskyně Goyet, která se od vlčích lebek liší tvarem a délkou čenichu a zubů a skutečně se podobá spíše psovi. Nesoulad mezi archeologickými nálezy a analýzou mtDNA současných psů se pokouší vysvětlit studie publikovaná v roce 2008, která zkoumala mtDNA 11 neolitických psů nalezených v Evropě. Analýza nalezla haplotyp, který se u současných psů vůbec nevyskytuje, a velké zastoupení haplotypu C, který je u současných evropských psů přítomen jen u 5 % populace. To by mohlo ukazovat na domestikační centrum psa i v Evropě s tím, že původní populace byla postupem času z větší části nahrazena psy původem právě z jihovýchodní Asie. S jistotou je existence domácího psa potvrzena v nálezech starých 12 000-14 000 let, a to v Německu (lokalita Bonn-Oberkassel) – zde byl nalezen nejstarší známý hrob psa, v Turecku (lokalita Çayönü) a v Izraeli (natufiánská kultura z Levanty), opět se jedná o hroby psů, jejichž stáří je odhadováno na 12 tisíc let. Nejstarší nalezené kostry psů v Číně byly nalezeny v neolitickém sídlišti Nanzhuangtou v provincii Hebei, které bylo osídleno před 10 500–9700 lety, a v lokalitě Jiahu v provincii Henan (7000-5800 let př. n. l.), v Severní Americe je nejstarší dobře zdokumentovaný nález domácího psa 9000 let starý a pochází z jeskyně Danger Cave. Přestože byly nalezeny kostry psů i v odpadních jámách se znaky kuchyňského zpracování, hroby jiných potvrzují status domácího psa jako člena rodiny. Z těchto kosterních pozůstatků psů z doby kamenné a bronzové můžeme odvodit šest původních evropských typů, jakýchsi primitivních plemen, psů: Schéma vývoje současných psích plemen z původních evropských typů psa Canis familiaris palustris, pes bažinný (rašelinný) byl pes menší až střední velikosti (kohoutková výška 40–45 cm), s menší kulatou hlavou, výrazným stopem a špičatým nosem. Kostry psů tohoto typu jsou nalézány v rašelinných polích neolitických sídlišť ve Švýcarsku (Hauterive-Champreveyres), Německu (Oberkassel, Teufelsbrucke, Oelknitz), Francii (Saint-Thibaud-de-Couz, Pont d'Ambon) a ve Španělsku (Erralia). Je považován za prapředka teriérů, pinčů, kníračů, špiců či čivav. Canis familiaris intermedius, pes popelištní, byl středně velký pes se širokým čelem a kratší širokou čenichovou partií. Žil na území Švýcarska, Bavorska i České republiky. Je považován za předka honičů, barvářů, španělů, retrívrů, ohařů, setrů, jezevčíků, pudlů, pekinézů a maltézských psů. Canis familiaris inostranzewi byl poprvé popsán při vykopávkách v oblasti Ladožského jezera, velcí psi byli nalezeni také na Ukrajině v lokalitě Mezin a v Německu (Kniegrotte). Byl mohutnější a větší než pes bažinný. Od tohoto typu se odvozuje původ severských tažných psů, severských loveckých plemen psů, lajek, eskymáckých psů a samojedů, dále též buldoků, buldočků, boxerů, velkých horských molossoidních plemen a salašnických psů. Canis familiaris leineri se objevil později, je to pes mladší doby kamenné. Byl to velký pes s úzkou lebkou, který je možný prapředek dnešních chrtů, štíhlých psů lovící pomocí zraku. Jako jsou faraonský pes, afgánský chrt, barzoj, saluka, irský vlkodav, deerhound, greyhound a whippet. Canis familiaris matris optimae, pes bronzový, je nejmladším plemenem, které se v oblasti střední Evropy objevilo asi 4-5 tisíc let př. n. l. Byl středně velký, měl nízkou lebku s plochým čelem, nevýrazným stopem a špičatým nosem. Je považován za předka všech ovčáckých psů, jako je německý ovčák, belgický ovčák, kolie, bobtail, briard, velškorgi. Canis familiaris decumanus je občas popisován jako pes robustní tělesné stavby a předek dnešních mastifů a dog. Jiní autoři za předka molossoidních plemen považují psa typu Canis familiaris inostranzewi.
Pes patří mezi psovité šelmy a stavbou těla je podobný svým příbuzným. Má štíhlé svalnaté tělo s mohutným hrudníkem. Na hrudník je pod úhlem asi 40 ° nasazen svalnatý krk, který nese hlavu s prodlouženou čenichovou partií. Oči jsou menší, naopak ušní boltce nápadné, původně vzpřímené a zašpičatělé, u prošlechtěných plemen též klopené a převislé. Končetiny jsou stavěny pro vytrvalost v chůzi i běhu. Pes je prstochodec, našlapuje na pružné nášlapové polštáře, což jsou zrohovatělé bezsrsté útvary na tlapkách, drápy jsou pevné, tupé a nezatažitelné. Na hrudní končetině má pes pět prstů, z nichž palec je zakrnělý a nedotýká se země, na pánevních končetinách jsou zpravidla jen čtyři prsty. Ocas psa je obecně středně dlouhý a jen málokdy je zcela rovný, často bývá šavlovitý, srpovitý nebo aspoň jeho konec je stočený vzhůru. Tělo psa je zpravidla kryté srstí různé délky i struktury. Primitivní plemena psů, zdivočelí psi, jako je dingo a novoguinejský zpívající pes, a páriové na celém světě jsou si navzájem velmi podobní a je možné, že takto vypadal původní „prapes“: jsou to psi střední velikosti, vážící 14–20 kg, tvarem těla připomínají malého vlka nebo lišku. Mají vzpřímené uši klínovitého tvaru, špičatý čenich, oči mandlovitého tvaru a dlouhý stočený ocas. Jsou krátkosrstí a typické zbarvení je světle hnědé nebo červenohnědé, někdy též s bílými znaky.[10] Stavbou těla i lebky jsou tito původní psi podobní vlku indickému (C. lupus pallipes), vlku himalájskému (C. lupus chanco) a již vyhynulému malému druhu vlka Canis variabilis, který žil na území dnešní Číny před 200 000-500 000 lety. Mezi dnešními plemeny psů existují obrovské rozdíly co do velikosti i tělesných proporcí: nejmenším plemenem je čivava, s ideální hmotností 1,5 až 3 kg, obecně největšími psem je irský vlkodav s kohoutkovou výškou minimálně 71 cm, rekordmanem je nicméně německá doga s kohoutkovou výškou přesahující 1 metr, nejtěžšími psy jsou bernardýn a anglický mastif, s hmotností přesahují 100 kg.
Kostra psa se bez ohledu na plemennou příslušnost psa skládá z 271–282 kostí. Kostra se dělí na tři hlavní části – lebku, která chrání mozek a nese silné čelisti umožňující masožravý způsob života, osový skelet – páteř a hrudní koš, které tvoří osu těla a chrání vnitřní orgány, a kostru končetin. U většiny psů je růst dlouhých kostí do délky dokončen mezi 10. a 12. měsíci věku,Kosterní svaly psa se šlachami upínají na kosti a přenáší na ně svalovou práci, čímž umožňují pohyb celého zvířete. V psích svalech je jen málo vazivové složky, převládá svalová tkáň, přičemž v hlubokých svalech končetin zcela převládají pomalá červená vlákna typu I, která zajišťují neustálé napětí, aniž by se unavila. V povrchových svalech jsou červená vlákna společně s rychlými bílými vlákny typu II.A, která umožňují rychlý silový pohyb a přitom jsou rovněž velmi odolná proti únavě. Svaly odpovídají přizpůsobení psa jako vytrvalého běžce. Pes ale nemá žádný mechanismus pro neúnavné stání a v klidu usedá nebo lehá. Pes má dobře vyvinuté mimické svaly, které umožňují širokou obličejovou mimiku. Žvýkací svaly jsou mohutné, pes o hmotnosti 20 kg dokáže při skusu vyvinout tlak až 165 kg.
Feny pohlavně dospívají v 7. až 12. měsíci života. V tomto veku jsou schopné rozmnožovaní, i když krytí se při prvním háraní nedoporučuje z vícerých důvodů. Prvním z nich je nedokončený vývoj kostry a s tím související nedostatečný prostor v pánvi. Dalším je pozastavení tělesného vývoje feny při březosti. Často se můžeme setkat s názorem, že při prvním háraní fena nemůže zabřeznout. Jde o mylný názor. První hárání může mít jiný průběh než ostatní háraní, může byť i kratší, fena je však schopná počít mladé. Háraní rozdělujeme do tří fází:První fáze se nazývá proestrus. V tomto období dozrávají ve vaječníkách folikuly a dochází ke zduření pochvy. Feny si zvyknou častěji močit, případně jsou přítulnější. Ke konci tohoto období se objevuje světlečervený krvavý výtok z pochvy způsobený praskáním cév sliznice. Toto období trvá přibližně 10 dní.Navazuje na něj další období, odborně nazývané estrus, nebo též období vlastní říje. Praskají folikuly, uvolňují se vajíčka a výtok se z červené mění na hnědou. Ke konci estra je fena ochotná kopulovat. Některé feny si zvyknou být neposlušné, vyhledávají psí společnost.Druhá fáze plynule přechází do další fáze nazývané metestrus. Je to období konce říje. Na vaječníkách vzniká žluté tělísko, které hormonálně udržuje březivost a sliznice dělohy je připravená přijmout oplodněná vajíčka. Při úspěšném krytí přechází říje do březosti. V případě, že krytí neproběhlo, přejde fena do stádia pokoje, tzv. anestrus.Celé období říje trvá od tří do čtyř týdnů. Pes má diestrický cyklus – to znamená, že se říje vyskytuje u psů dvakrát ročně. Feny hárají zpravidla začátkem jara a koncem léta.
Páření (krytí) je složitý reflexní děj, který tvoří celá řada podmíněných a nepodmíněných reflexů. Při páření dochází k zasunutí ztopořeného údu psa do pochvy feny. Vlastní páření dělíme na tři fáze: 1. předehra, 2. akt páření, 3. svázání.Předehra slouží k seznámení se zvířat. Psi pobíhají, hrají si a fena hravě psovi uniká při jeho pokusech přejít do další fáze páření.Akt páření začíná plynulým přechodem z předešlé fáze. Fena je připravená přijmout psa, rozkročí zadní nohy, ohne ocas na bok. Za příznivých podmínek dochází k zasunutí částečně ztopořeného penisu do pochvy. Táto fáze trvá jen několik sekund a plynule přechází do fáze svázání. Svázání je fáze, při které dochází k enormnímu zvětšení penisu (především jeho části nazývající se uzel), což zabezpečí přechod dávky semene do pochvy a následně dělohy feny. Ejakulace semene probíhá u psa po kapkách v sekundových až třísekundových intervalech během celého průběhu fáze a skládá se ze tří frakcí – prostatické, spermatické a opět prostatické. Během svázání přehodí pes zadní nohu přes hřbet feny a oba zůstávají stát se zadky přitisknutými k sobě. Fáze svázání může trvat až půl hodiny, obvykle to však bývá méně.
Březost feny trvá průměrně 63 dní. Průběh březosti je velmi individuální. Některé feny na začátku březosti mění své chování – jsou mazlivější, víc jedí. U jiných se zase projevuje nechutenství. Několik dní před porodem dochází ke zvětšení mléčných žláz a ke zduření pochvy. Feny si zvyknou omezit pohybovou aktivitu, přijímají méně potravy a v připravené porodní bedně si vyhrabávají brloh.
Porod probíhá ve třech fázích a trvá od 6 do 12 hodin, případně déle. První fáze porodu se projevuje nepokojem feny, jejíž míra je velmi individuální. Ve druhé fázi dochází k otevření krčku dělohy. Třetí fáze porodu začíná vypuzením plodu a končí porodem placenty. Plody jsou uloženy ve dvou placentách, přičemž první plodový obal praská už v porodních cestách. Z druhé placenty vysvobozuje matka štěně lízáním, případně přehryznutím. Pupeční šňůru taktéž fena přehryzne.
Štěňata se rodí slepá a hluchá, nemají ani vyvinutý čich. Mají dobře vyvinutý sací reflex. Dokáží se přesouvat na kratší vzdálenost lezením, neumí se však postavit. 12 dnů po narození otevírají oči. V přibližně 20. dni života začínají reagovat na zvukové a čichové podněty. V období mezi třetím a dvanáctým týdnem se jim zdokonalují smysly a začínají byť sociálně aktivní. Toto období je velmi důležité z hlediska socializace, t. j. navykání štěňat na různé živočišné druhy. Mezi 6. a 8. týdnem je vhodné období na odchod štěňat k novým majitelům. Třetí až šestý měsíc života je důležitý pro výchovu a výcvik, protože je ochotné a schopné rychle se učit. Mezi šestým měsícem a rokem života přichází psí puberta, která pro chovatele - začátečníky představuje jedno z nejhůře zvladatelných období, protože pes se snaží v hierarchii propracovat výše. Ustalování charakterových vlastností psa probíhá přibližně do třetího roku jeho života.
Max
Mladý pes.Jsou mu asi dva roky.
Arina
Štěně.Fenka, jsou jí 3-4měsíce.
Bára
Bára je širší než delší.
Labradorský retrívr je plemeno psů původem z Newfoundlandu. Angličtí lovci ho přivezli do Velké Británie a zde labradory také vyšlechtili. Patří do skupiny retrívrů.
Předkem labradorských retrívrů je pravděpodobně novofundlandský pes. Název retrívr však vznikl mnohem dříve, než existovalo plemeno retrívr. Byli to všichni lovečtí psi,kteří aportovali ulovenou zvěř. Na Newfoundlandu žily dva typy psů, velcí a silní novofundlandští psi s dlouhou srstí a malí novofundlandští psi, nazývaní též labradorští psi. Tito menší psi měli krátkou srst a byli používáni rybáři k donášení ryb a postřelených mořských ptáků z vody. Jejich vynikající schopnost aportování zaujala anglické lovce. Proto začaly oba typy těchto psů přicházet do Anglie od roku 1800. V roce 1885 dovoz psů téměř ustal, neboť na New Foundlandu byl vydán zákon, který prakticky zakazoval chov psů. V roce 1895 byl v Anglii vydán zákon o karanténě, a od té doby již nebyl možný žádný dovoz chovných psů z New Foundlandu do Anglie. Výsledkem bylo, že angličtí chovatelé byli nuceni začít se šlechtěním plemen a začaly se tvořit různé variety retrívrů. Název labradorský retrívr je používán od roku 1839 . Ve druhé polovině 19. století lze hovořit o čistokrevném chovu, chovatelé si vedli přesné záznamy o svých chovech a zachovávali přísně čisté chovné linie. Ačkoliv se ve vrzích objevovala i žlutá a hnědá štěňata, byli stále upřednostňováni černí psi. To se změnilo až po první světové válce, kdy byli vystavováni i žlutí psi, a později i psi hnědí.
Německý ovčák je plemeno psa, pocházející z Německa. Jde o nejrozšířenější plemeno psů na světě a nejrozšířenější služební plemeno – v podmínkách ČR se používá především k ochraně majetku i k práci policejní, záchranářské či jako vodící pes.
Německý ovčák je velice inteligentní a učenlivý pes. Je také velice odvážný a sebevědomý. Je to skvělý hlídač a ochránce. Hlídač je německý ovčák hlavně proto, protože hlasitě a rád štěká. Což může být i jeho nevýhoda. Má vlohy pro jakýkoli výcvik. Může sloužit jako záchranář. Německý ovčák je velmi oddaný a věrný pes, je proto také vhodný jako opora pro slepce. Známá je také jeho vytrvalost. Tito psi rádi pracují pro svého pána a stále vyžadují nějakou činnost. Je to pes vhodný i do rodiny. Jestliže je německý ovčák dobře vychován, vychází dobře s ostatními psy, domácími zvířaty a dětmi. Ovšem k neznámým návštěvníkům je nedůvěřivý. Od přírody je tento pes vázán na své teritorium, takže nemá tendenci utíkat.
Zlatý retrívr je plemeno psů vyšlechtěné ve Velké Británii a řazené mezi retrívry. Zlatý retrívr je obecně klidný, přátelský a vyhledávající společnost lidí a jiných psů pro své rozpustilé hry, které ho baví v každém věku.
Zlatý retrívr je obecně klidný, přátelský a vyhledávající společnost lidí a jiných psů pro své rozpustilé hry, které ho baví v každém věku. Má dobré plavecké schopnosti a hustou nepromokavou srst, což je plně využito při lovu kachen či jiného vodního ptactva. Jedná se o psa, který se vyznačuje velkou ochotou pomáhat lidem, a proto se také využívá jako canisterapeutický, vodící nebo asistenční pes. V průměru se dožívá 10 až 12 let. Zlatý retrívr je pes, který je klidný, ochotný, velmi přátelský jak s dospělými tak i s malými dětmi.
Yorkšírský teriér je plemeno psa malého vzrůstu řadící se mezi teriéry, které pochází ze Spojeného království. Chová se jako společenské plemeno. Je vhodný pro rodiny s dětmi. Hodí se do panelového domu.
Anglický buldok je psí plemeno. Dříve se používal ke zvláštním účelům - k zápasům s medvědy a býky. Vznikl křížením mastifů a teriérů. Dnes se buldoci chovají především pro výstavy. Má často zdravotní problémy.
Pudl
Historie
Říká se, že pudl je jedním z nejstarších psích plemen na světě. Psy podobní pudlům jsou vytesáni na antických reliéfech z počátku našeho letopočtu. Jeho původ ale není znám. Někteří odborníci se domnívají, že jeho pravlastí je Asie, jiní si myslí, že pochází ze severní Afriky. Dokonce se ani neví, z jakých plemen byl vyšlechtěn. I když je pudl znám v Evropě nejméně 400 let, jeho přesný původ neznáme. Němci považují pudla za německé plemeno, Francouzi za francouzské. FCI přiřkla pudla Francouzům, jelikož odpovídají za standard. Pudlové se objevovali na gotických i renesančních uměleckých dílech. Byli to původně lovečtí psy, kteří se používali převážně na práci ve vodě. Chov pudla byl v oblibě. Veselý a inteligentní společník dělal doprovod svému pánovi na lovu i v soukromí. S pudlem se bylo možné setkat jak v bitvách, tak při lovu a samozřejmě také v cirkuse. V 19. století byl pudl pravděpodobně nejoblíbenějším psem. Ve Francii, v Německu a v Anglii byl chován ve městech i v šlechtických sídlech, chovali ho chudí i bohatí.
Pudli jsou považováni za jedny z nejinteligentnějších psů. Jako lovečtí psy se již dávno nechovají, můžeme je zařadit k psům společenským. Mají živou, přívětivou povahu a jsou velmi přizpůsobiví. Jsou přátelští, veselí a hraví. Milují hru s míčkem. Často bývají velmi fixováni na svého majitele. Cvičit pudla je snadné, protože je velice achytrý velmi rychle se učí. Bez problémů zvládá výcvik poslušnosti. K cizím lidem bývají pudlové velmi zdrženliví. Pudl je velice aktivní plemeno a díky své inteligenci, obratnost a ochotě učit se novým věcem se dobře hodí na agility, flyball či tanec se psem.
Pudl má srst, která nelíná, avšak vyžaduje pravidelnou údržbu a odbornou úpravu srsti. Srst se musí kartáčovat a vyčesávat, aby se odstranily odumřelé chlupy a srst nezplstnatěla. A alespoň jednou za dva měsíce je nutné nechat pudla odborně ostříhat Výstavní úprava pudla je velmi složitá a vyžaduje zkušeného odborníka. Pudl je velmi aktivní plemeno,které vyžaduje zaměstnání (hru, výcvik, pohyb). Hodí se pro chov v bytech. Pudly řadíme mezi zdravá a dlouhověká plemena, za nejzdravější jsou považováni velcí pudlové. Toyové a trpasličí pudli mohou trpět luxací čéšky či progresivní atrofií sítnice oka.
Bígl
Bígl je plemeno psa původem z Velké Británie, je to nejmenší a nejstarší honič. Jeho původ sahá až do doby starověkého Řecka (430 př. n. l.). Byl dovezen do Anglie Normany ze Skandinávie - jejich psi zvaní „northerhounds“, byli dále kříženi s greyhoundy, od kterých pravděpodobně získali rychlost a vytrvalost. Bígl samotný vznikl asi ve 14. století. Je nejspíš potomkem staroanglických honičů a harierů. Od roku 1300 existují malí honiči, kteří doprovázeli pěší lovce, většinou při lovu králíků, avšak název bígl se objevil až v roce 1475. Název beagle je patrně odvozen od staroanglického slova "begle", nebo od keltského výrazu "beag" či od starofrancouzského slova "beigh". Všechny tři výrazy odpovídají pojmu "malý". Byl oblíbeným loveckým psem i v královské rodině, chovala je Alžběta I., Vilém III. Oranžský a Jiří IV. Bígl byl vždy používán k lovu ve smečkách. Organizovaný chov tohoto plemene začal ke konci 19. století, klub chovatelů byl v Anglii založen v roce 1890 a o několik let později se toto plemeno dostalo do USA. Do bývalého Československa se dostal v roce 1965, a dnes je chován spíše než jako lovecký pes jako společník. Je to nezávislý pes, má sklon k toulání, je však také velmi oblíbený a příjemný společník, má totiž přítulnou povahu a má rád i děti. Dobře snáší teplo i chlad a je snášenlivý k jiným psům.
Čivava
Čivava je nejmenší psí plemeno na světě,jehož jméno je odvozeno od největšího mexického státu Chihuahua, kde byl jeho výskyt poprvé doložen. Indiánské pověsti zmiňují čivavy jako ochránce zemřelých náčelníků na cestě do světa duchů. Dožívá se 10-18 let. Známé jsou dva typy, krátkosrstá a dlouhosrstá čivava. Barva srsti může být různá - jednobarevná, ale i kombinace více barev. Hlava čivavy má typický jablkovitý tvar, se širokým a klenutým čelem. Oči jsou velké, plné. Uši má vztyčené, široké, na špičce se zužují. Má krátký, rovný, zužující se čumáček. Krk středně dlouhý, zlehka klenutý spojuje hlavičku s tělíčkem mírně obdélníkového tvaru s rovným hřbetem a hrudníkem. Břicho je vtažené. Končetiny i navzdory velikosti jsou silné a svalnaté. Vysoko nošený středně dlouhý ocásek, který nikdy nestahuje mezi nohy, se směrem ke špičce zužuje. Srst má čivava dlouhou, jemnou a hedvábnou. Srst je v obličeji a na konci končetin krátká.
Jezevčík
Jezevčík je v dnešní době velice oblíbený pes. Někteří chovatelé, jako jsou myslivci, ho používají pro myslivost, avšak v současnosti se čím dál tím více chová coby domácí mazlíček a hlídač. Hodí se i k účasti na psích výstavách.
Sibiřský husky
Sibiřský husky je menší kompaktní pes. Je to ale přesto velmi hbitý, zdatný pomocník, který je oddaný svému pánovi. Málokdy štěká, rád ale vyje. Pes je nejoblíbenější v USA a Kanadě, kde většinou žije ve studených oblastech.
Vznikl na Sibiři, jako tažný pes. Postupně se v průběhu 19. století dostával s obchodníky ze Sibiře do Severní Ameriky. Využíval se k tahání saní, dnes je velmi oblíbený v soutěžích psích spřežení.
Obrovskou popularitu získal sibiřský husky v polovině dvacátých let našeho století. V zimě 1925 vypukla v Nome, středisku zlatokopů na Aljašce, epidemie záškrtu a bylo tam nutno co nejrychleji dopravit sérum.Nor Leonhard Seppala se svým spřežením sibiřských huskyů překonal 300 km ve sněhové bouři a dovezl léky právě včas. Na památku této události se dodnes jezdí nejdelší závod saní tažených psy, Iditarod, na trati Anchorage-Nome, tedy více než 1930 km (běh Iditarod).
Za druhé světové války byli používáni pro záchranou a pátrací službu. Dnes je velmi oblíben především v Kanadě a USA. V dnešní době je především dalším členem rodiny nebo se využívá na závody psích spřežení.Jméno husky dali plemenu Evropané podle pejorativního pojmenování Eskymáků. Název husky se někdy používá i pro eskymácké psy, kteří žijí v Grónsku, Labradoru, na Aljašce a v severní Kanadě. Správné pojmenování je však eskymácký pes.
Rotvajler
Rotvajler je velká a střední, robustní psí rasa. Zmíněn je už v dobách římské říše. Jméno nese po německém městě Rottweil.
O mnoho let se v Německu vytvořilo podobné plemeno, ale využívané k jiným účelům; nejdříve jako lovec škodné, později pro tahání vozíků s nákladem. Rotvajlerům se říkalo a stále říká "řezničtí psi", právě kvůli tomu, že v Německu je většinou vlastnili řezníci. Rotvajleři jim pomáhali hnát dobytek na trh a rozváželi maso. V USA bylo plemeno uznáno v roce 1935, ve Velké Británii se objevilo o rok později, tedy roku 1936. Oficiální používaná zkratka je RTW.
Americký pitbulteriér
Americký Pit Bull Teriér je plemeno psa ze skupiny teriérů pocházející ze Spojených států amerických. Je to jediné psí plemeno, které bylo oficiálně označeno jako "Pit Bull".
Americký pitbulteriér je mírumilovný k lidem a zcela oddaný své rodině. Dokáže ji bránit i za cenu ztráty života. Také velmi těžce nese, když rodinu někdo opustí. Má vyrovnanou povahu, je kamarádský a hodí se i k dětem. Americký pitbulteriér je společenský pes, který má rád každou návštěvu, třebaže je vůči cizím lidem trochu rezervovaný. Je výjimečně odolný vůči fyzické a psychické zátěži, dokáže vytrvale a tvrdě pracovat a potřebuje být stále něčím zaměstnán. Při styku s jinými psy dává najevo svou nadřazenost, kterou má geneticky zakódovanou. Při správné výchově s ním však nejsou problémy a svou trochu pošramocenou pověst si určitě nezaslouží. Ve špatných rukou může být ovšem „pitbul" nebezpečný, a to především proto, že se vždy chce svému pánovi zavděčit, což je snadno zneužitelné.